Co je tu vlastně láskou? Láskou tak čistou, až se zde hory zelenají a sokol loví svoji kořist v letu… Láskou člověka k Zemi, k půdě, jež v symbioze se sluncem a deštěm dokáže vyhnat klíčky v první světuchtivé listy. Ona touha a žízeň po životě, kdy se zde propleteme mezi hrstkou západů a východů slunce, zatímco na severní straně kmenů rostou lišejníky. Víme vůbec proč? Protože právě lišejník zde profituje z deficitu světla … Vše ostatní však stejným deficitem zajde. Když lásky nemáme, nic nemáme…
Bytí je svátost, kterou třeba přijímat na kolenou, stejně tak lásku.
Lásku tak čistou, až se hory zelenají…
Od první chvíle jsem tu žila a dýchala v lásce, v lásce, jež se za ta léta stala tou nejpevnější podstatou. V lásce tak silné, až se mi zde stala smyslem. Ne, nedokážu již tady kráčet jinak. Pokud se zde jednoho dne vykoupeme v kráse, naše duše nesleví, nedají se uplatit, nevezmou za vděk polovinou jablka, když tady smějí mít celé jedno voňavé. Láska je tu vším, základ i špička pyramidy a prostor mezi tím zas opět jenom láskou.
Stačí tu pohlédnout do prázdných tváří lidí, kteří se nechají z rána unášet tramvají. Pohledy, kterými dávají tolik světu najevo, že pro ně nezůstala ani jedna náruč, pošimrání na patě, když se z rána probouzí. Noci, během kterých tu směli splynout s duší jim blízkou, aby pak jako jeden celek, nechali se unášet rytmem svého dechu. Láska je vskutku posvátná a pokud zde skutečně milujeme, milujeme člověka tak, jak tu jen milovat lze,
milování se tu stává tou nejsladší meditací dne. Okamžiky, během, kterých rosteme a sílíme, učíme se jeden od druhého, díváme se do očí, tiskneme a ulpíváme na kůži milované osoby.
Pomalu, celé hodiny, pojímáme veškerý životní zákon. A pak, narodí se děti, silné a čisté, jako hvězdy, které tu nad námi bdí. Bdí, zatímco se milujeme, zatímco spíme…
Oči milované osoby, dech, ruce, vůně, zvuky noci, srdce, které tluče, vlasy, kůže, miliony aspektů, ve kterých se rozplyňme, dlouhé minuty, hodiny, láska je úleva, je to dar, nejnejvyšší. Taková láska, až se hory zelenají a sokol chytá malé ptáčky v letu. Láska, jež je posvátná. Proto tu kráčejme světem s očima a duší dokořán, abychom neminuli toho někoho, kdo se tu pro nás celou dobu formoval. Někdo krásný a jedinečný, takový, jakého jej právě zatoužíme potkat.
Mezi sexem a milováním je propastný rozdíl. Sex chápu jako housku, kterou tu někdo přede mne postavil, když mám
hlad.Milování pak jako ten nejúžasnější chléb, který mi ještě horký vytáhli z pece, aby mi na něm pomalu roztopili máslo a kousek pevného sladkého medu, který svou strukturu vyjeví až nakonec, aby vše, co ulpět má, ulpělo, na tom nejlepším možném místě. Jděme si za láskou, věřme ji, protože je vskutku skvostná, skvostná tak, až je tu člověk jednoduše šťastný z takového „mála.“
Skutečná láska se nikdy nevyčerpá, a když se obrátíš k té pravé studni, bude tím štědřejší, čím více z ní budeš pít. Exupéry