Některé okamžiky mají statut věčnosti, některé z té šedé kůry mozkové jednoduše nevymaže ani všemohoucí Alzheimer. První pocity lásky, nenadálé pokory, vděčnosti, první pocit zmaru, bolesti a lži… Poznání, která nás učí sundávat růžové brýle, že oheň pálí a déšť na této krásné Zemi studí, zapomene-li doma pláštěnku. Pocity odhodlání, když poprvé poztrácím svůj strach, dary, které nám ten někdo věnuje, jakmile běžíme o závod s větrem. Zajeté, zaběhnuté vzorce, kopírující chyby našich rodičů, kteří zde rovněž bývali dětmi. Mnozí z nich však zapomněli, již nevědí, jaké to je, válet sudy v zelené trávě a koukat přitom na nebe, na voňavou trávu, na nebe a na nebe a nebe, nebe, nebe….
Každý, koho tady potkáme, abychom setrvali v tiché obřadnosti dne, nás potřebuje něco naučit, stejně tak, jako nám posléze třeba učit jeho. Navzájem se odrážíme jako velká zrcadla, můj obraz v Tobě a Tvůj zas na oplátku v mém. Splýváme jeden s druhým, učíme se pochopit ty staré zaběhnuté vzorce, abychom pak z rána vykročili jinak. Rodiče, jenž po dlouhou dobu hájili úlohu Bůžků, sídlících vysoko v oblacích, dokud pak z jejich rtů nepadla první, ozvěnou řinčící lež. Kdy naší duší proletěl šíp, aby nás přišpendlil ke kulatému stolu. Ke stolu, kde jsme si všichni navzájem rovni…
Rosteme, sílíme, až k samotným hvězdám, tam někde uvnitř to pulzující vše, co udává tempo našim krokům, srdce, ve kterém není prostor pro ego, to bydlí výš, výš, aby jej samo nebe klidnilo. Lži, do kterých se zamotáme jako mouchy do sítí, jako uzly, když práce s lanem za moc nestojí. Bolest, jež s každou další lží balí duši do slupek. Základní pozlátko světa, blyštivá slída na cestě, slída, kterou seškrábne první letní krupobití…
Jako když ránu překryje náplast. Jako lepidlo, jež ulpělo v prasklinách staré, hliněné vázy… Úsměv, který z rozpaků rozhořčení tlumí. Co z vázy, která neprovází květinu na její poslední cestě, co s těmi všemi úsměvy, které zde možná na moment zahřejí, aby však vzápětí studily jak rampouch.
Pravda je jedinou živoucí cestou, cestou, po které studánky, dávající pít, cestou, kde leží velké kameny, člověk je však komponuje do zorného úhlu a jednoduše ví, ví, že na pravo bude potřeba udělat krok stranou. A že nalevo v Zemi velký výmol a pokud pršelo, člověk se v něm vykoupe. Směrovky, které nám oznámí, že cílová páska za devatero horami a devaterou řekou, kdy člověk vnímá, kolik pecnů na cestu bude asi třeba…Ne, raději vědět, být silný natolik, že unesu vše, co třeba mi nést. V pravdě a lásce, ačkoli vnímám, co mne tu čeká, kdy strach a bázeň poodejdou stranou, protože potřebuji, potřebuji vědět, kde zrovna potřebuji vzlétnout a kde mi třeba naučit se skočit. Než cesta plná slunce, jež zaslepí mne vůči výmolům a kamenům…
V pravdě před sebou samým, zároveň pak před světem, být silný natolik, že ji zvládnu unést i sdělit …
Pravda a láska… a pak již člověk nemůže jinak. A svět mu oplácí, stejnou spravedlivou mincí, aby pak na cestě potkal takové, kteří tu rostli, sílili a rostli, až k samotným hvězdám, protože tohle je jediný způsob, abychom se z rána probudili jiní, čistí a dobří, jako prostý tmavý chléb…
Nelžeme… lži jsou jen falešnou iluzí tohoto nádherného života…