Co to vůbec znamená… DOMOV… mít se kde posadit?Mít kam uložit všechny své věci, které tak zastřeším? Z rána si uvařit čaj a usednout k jednomu stolu? Prsty sbírat drobty z ubrusu, mít vůbec nějaký? Být, tiše pro sebe, pro místo, ve kterém dýchá vší má energie?
Když jsme si s Martinem usmysleli toto téma, dlouho jsem tu přemýšlela, nechtěla jsem psát jen tak do větru, vím, někdy tu příliš mnoho mluvím, dnes jsem se však potřebovala skutečně utišit a dát prostor duši. Protože ta píše, jedině ona skládá jednotlivá slova k sobě, vdechuje tužce život, aby nechala promluvit strom. Dar slova je skutečným darem. A pokud se tak děje, právě tohle je tím posláním, pro které jsme se tu zrodili. Tak jako druhý peče chléb, tak jako vazač, malíř, duchovní a učitel, i ve svých očích nejposlednější dělník, my všichni tu potřebujeme jít právě po téhle cestě, v téhle té zemi, pod touto hvězdou… občas se ztrácíme ve spoustě zbytečných slov, protože ještě nedržíme klíč, který odemyká pravdu. Občas nám pak třeba padat z výšek, odírat dlaně či kolena do krve, protože v bolesti sílíme, nacházíme sebe samé. Abychom zjistili, že na těch nejodlehlejších místech světa, jsme tolik blízko strachu, před kterým jsme utekli… tolik blízko lásce, hvězdám, sobě… Několikrát jsem se snažila, nelze však psát na povel, jakmile tu však naplníme duši, teprve pak přicházejí na řadu ruce, které tomu všemu nehmotnému udávají smysl a řád…
Potkávám ji řadu let, někdy ve vlaku, jindy zas v tramvaji, na ulici, obtěžkanou taškami, bolestí a sny, ke kterým si vlastně nikdy nedošla. Jak to vím? Slýchávám ji z dálky, láteří na život, unavená stará žena, která tu zapomněla odpustit, její splývavé dlouhé šaty, boty, které tu možná v dobách své největší slávy pro někoho znamenaly mnohé, dnes už jsou zapomenuty, stejně jako ona. Občas se naváží i do mne, teď už vím, mých slov netřeba, netřeba reakcí, netřeba brát si cokoli osobně, nezná mne, tak jako nezná ani ostatní, které jí pokaždé nějaká zvláštní „náhoda“ přižene do cesty, aby se do nich pustila. Včera jsem jí opět potkala, možná potkala ona mne. Byla jsem vděčná, že stále žije, ve své slupce z nadávek, které jí chrání jako ocelová krusta. Má děti, vím to, občas si poskládám něco z jejich vzteklých útržků, občas poví víc, než by si sama přála. Není hloupá, to ne, ta její jedovatá řeč je plná vznešených slov a frází, vlastně, když jsem ji na té ulici spatřila poprvé, vypadala dobře, jako žena, která nezná limit své peněženky, spousta spousta tašek, učesaná, čistá, obestřena v té vší zlobě, která je těžší než-li vše, co s sebou vláčí. Právo volby… proč právě takto? Možná pak světu odpustí, když o ní někdo napíše.
Nevím, kde spí, co jí, zda si tu vůbec s někým povídá, co tu měla kdysi ráda, co je obsahem těch mnoha igelitových tašek, které tu tak pečlivě střeží. Co tu vlastně člověk potřebuje? Co tu vlastně potřebuje, aby si mohl říci: ANO, MÁM DOMOV… mám domov, který mne ukryje před světem, kde mne někdo uvítá, kde se někdo těší, až tady sezuji boty, těžký dubový stůl, který mi mnohdy dává pocit hojnosti, pojí mě k druhému člověku, tak jako spojka pojí jednotlivé věty. Dle mého, mít domov znamená dát místo všem lidem, všem věcem, které tu milujeme… postavit pevnou střechu, když venku prší, docenit onu trošku tepla, když naše ruce cítí chlad, rozplynout se v několika obrazech, které tu rozvěsíme po stěnách, abychom občas ucítili to, co cítil druhý člověk, zatímco v dlani držel štětce. Věci, na které neprší, které jsou nám tolik milé. Onen pocit, že NĚKAM PATŘÍME, součástka skládanky, kterou tu někdo kdysi ledabyle rozházel. A tím, jak stárneme, stává se úplnou. Místo, kde bydlí má duše, kam se mohu vrátit a kde mohu obejmout, pustit si hudbu, která mne utváří, uchystat večeři, jeř třeba sdílet, to je dle mého domov. Není pak oním domovem i ona troška tašek, která dává jistotu? A není naopak bezbřehou prázdnotou zlatá klec, naplněna věcmi, které nás pohltí, nedají spát. Duše, nad kterou tu zvítězila materiální podstata.
Už Remarque, tak jako mnozí před ním, správně tušil: Jednoho dne přijde veliká vlna a všechno, úplně všechno smete…
Nekráčí se pak těm, kteří tu jdou téměř s prázdnou, lépe? Vždyt jsme jen snůškou, jsme jenom strachem o tu trošku luxusu a pohodlí, kterou tady máme. Jakmile pak o vše přijdeme, netřeba se bát, protože nezůstalo nic, vůbec nic, jako by pak před nás někdo položil čistý bílý list a my tak mohli začít opět kreslit. Jako když jsme byli malí, udělat onen první tah, bez chyby, protože od něj se odvíjí naprosto vše… Jednou tu všichni odejdem a nevezmem si nic, možná jsou tihle lidé šťastnější, tuláci po hvězdách, kameny v botách, které tlačí jen ty, co na ně narazí…
Před pár lety jsem si tu oblékala sesterské šaty, procházela se nemocnicí a vykládala s lidmi, kteří tu byli naproto sami. Někteří z nich si tolik přáli DOMŮ… prosili, abych jim pomohla. Někteří z nich si naopak přáli zůstat, protože je nikdo nečekal. Probouzeli se zas a znova ve své staré dobré posteli, kterou však nikdy nevzali za svou. Byly jim ukradené všechny ty věci, které utvářejí onu trošku prostoru, která je označena cedulkou na dveřích. Možná tu všichno jenom hledáme odpovědi, na tisíce otázek, možná se bojíme, oněch čtyřech stěn, oné prázdnoty, která trhá metry na kousky. A onen svět, nekonečně dlouhý a prostorný, dává nám určitý díl útěchy, protože jakmile nikam nepatříme, netřeba se nikam vracet. Odpustme si tedy ono hledání, které tu bývá občas bolesté. Výsledkem onoho procesu je mistrný výbrus naší duše. Dejme si čas, tak jako vítr, který hledá nejlepší možné místo, aby zasadil strom. Tak i my hledejme a nacházejme sebe sama v tom nejlepším možném způsobu života. I kdyby jím měla být ulice, která nás učí bát se tu zase o něco méně. Hoďme tu občas někomu peníz, když naše podchody rozezní harmonika, více si važme, snažme se zastřešit vše, co nás utváří… Pak i uprostřed opuštěné ulice, uprostřed noci, promoklí na kost ucítíme pocit, že zde patříme, že někam patříme, že tu nejsme sami. Že tu nejsme s a m i….