Mnozí se neumějí rozhlédnou, pojmout veškerou krásu, kterou nese nový den. Vždyť se tu stejně jen mihneme mezi několika západy a východy slunce, k dispozici pouhých 28 000 dní, proč tu pak nebýt skutečně šťastni, naslouchat nitru, které nás dovede tam, kde si naše duše přeje spočinout. Mnozí se neumějí rozhlédnout, mnozí tu nedokážou pojmout ani sebe.
Jaké bude mít pak žití smysl, nenajdeme-li tu podstatu. Podstatu, jež je základem a špičkou pyramidy, nese a zastřešuje vše, co nám tu třeba pochopit. Tento základ je nám vlastní a my, dokážeme-li se utišit, smíme tu v sobě pak číst, jako v otevřené knize. Neb veškeré odpovědi leží v našem nitru. Štěstí je tu přeci pro každého, stejně jako láska a zdraví.
Co je to vůbec zdraví?
Co je to vůbec láska?
Jak chutná pocit klidu, kdy nám tu umožněno kráčet v pokoji?
Duše každého z nás tu skrývá jinou odpověď. Pokud tu tápeme, umějme se zeptat. Opravdu neznám větší radosti, než dýchat v lásce, celý svět sebou nechat prolínat, v bezbřehé meditaci dne. Jaký je návod na štěstí? Znám jej? Znáš jej snad Ty? Dle mého je to služba, cesta, na které se učíme, padáme a opět se dereme na nohy. NEBÁT SE… nelamentovat, protože jednou, až se otočíme, pochopíme i to poslední. Nyní se tu bavme a učme, v okamžiku zrození tu nikdo nezískal úplně hotovou duši. Tu nám zde třeba brousit, jako diamant. A onou bruskou jsou právě překážky
Útěchou může být, že nám tu někdo nedal více, než skutečně uneseme.
Věřím, že pokud zde umíme svou mysl utišit, pustíme ke slovu naše nitro. Podaří-li se nám zde navíc kráčet v rovnováze, má tu vůbec nemoc šanci? Každá z nemocí nás učí, jsme -li však pokojem a láskou, netřeba tu na své cestě sbírat neduhy…
A O TO PRÁVĚ JDE, NETŘEBA TU SBÍRAT NEDUHY.
OPRAVDU BEZ VÝJIMKY TU SMÍME BÝT ŠŤASTNI, JEN TU JÍT SPRÁVNĚ. Tápeme-li, jeden můj velmi dobrý kamarád mi řekl: „Nevíš-li, co by si přál Bůh, jež sídlí ve Tvém srdci?“