Již dávno jsem si přála napsat knihu. Cítím, že to byla jedna z prvních myšlenek, se kterými jsem přišla na tento
krásný svět. Úžas nad prvními písmeny, která jsem skládala v jednoduchá slova. Úžas nad tím, jak moc je všechno propojené, malý a velký koloběh vody, slunce a měsíc, hvězdy a sny, láska a bolest, nevděk a pokora, chvíle ticha v okamžicích rušných křižovatek měst…
Není dobro bez zla a proto, nechceš-li být zlý, nebuď dobrý…
Kdy jediným zákonem je pro mne pravda a láska, protože pak již není třeba ega, učím jej rozplynout na jemně hmatatelné částečky, které tu stále utvářejí onu božskou podstatu. Nelze jej navěky poztrácet, ne, protože zač by pak stála ona pravda, kdybychom si neužili pocit zmaru a smutku, lži a ničivé trýzně, která rve vší duši na cáry?
Už jako malá jsem milovala kaňky… Roztírala jsem je prstíky do všech světových stran. Člověk se snaží a píše, píše, pomalu a s nadějí, aby pak za vším zanechal spoušť. Kaňku, jež nutí otočit list a začít opět nanovo. Kaňku, která je komplexem duběnky a skalice zelené.
Vše je tak snadné, voda teče dolů a jablka přitahována k Zemi gravitační silou, stejně jako my, pokud zde máme tendence mířit příliš vysoko. Věděli jste, že třeba v Bhútánu měří hrubé domácí štěstí, namísto hrubého domácího produktu? A že peníze jsou jen jinou formou chudoby? Že si kolikrát do krve odíráme kolena, abychom pak z rány pinzetkou vytáhli kousky hemoglobinové škváry, kterou obřadně odložíme stranou? Rána se zahojí, škváru rozpustí první jarní eroze… Škvára byla lekcí, trpělivým učitelem, aby pak pinzeta byla onou rukou, kterou zde napřáhl sám Bůh… Pokud si poneseme vší škváru, kterou jsme kdysi zdrásali kolena, v kapsách nezůstane prostor pro lásku, pro pravdu, pro nic…
Proč, když se pak dovedeme zbavit zcela malých, nesmyslných věcí, je naše nitro uzavřeno
změnám globálního rázu? Proč tady každé ráno vstáváme s pocitem zmaru, kráčíme stejně vychozenou cestou do práce, do práce, která již nedává smysl nám, natož druhému člověku? Proč tady bazírujeme na láskách, které v naší duši přesluhují? Z jakého důvodu si zde stále udržujeme pouta, která svazují dávno nepodstatné nic? Co nám brání jít? Vždyť onen pocit, kdy se tady pustím strachu, nablýskaných pozlátek světa, nesmyslů, hloupostí, prázdnoty, jež je černá natolik, jako vytěžené důlní chodby, tmavé a studené, je tolik skvostný…
Největší sílu jsem zde ucítila tehdy, když jsem se nebála jít, když jsem se namísto strachu, naplnila láskou, láskou tak čistou, až má duše roztála, i se svým egem, roztála a dala vznik něčemu zcela novému, zcela nové duši, jako by mistr brusič učinil zcela nový tah. Nečekaný a přesto tolik cenný… jako by se přestal bát, najednou, jako by při něm stáli všichni andělé, jako by jej pobídli: „Nuže, jsme s Tebou, pojď…“
K největšímu životnímu poznání jsem si došla teprve tehdy, když jsem zde skutečně
poodhazovala všechny ty staré pokřivené vzorce a učinila tečky. Tečky, obyčejné tečky, tečky, které nám dovolí pokračovat dál. Čistí a noví, jako by se z rána zrodila voňavá tráva, po které se procházíme bosky, teprve pak smí přijít kdokoli nový, cokoli nového, teprve pak jsme úplní… Do té doby tu budeme sbírat jen poloviny jablíček, vyplivnuté pecky od melounu, písně, které budou pouhým útržkem, co nám tu ještě není umožněno pochopit… Sdílej a raduj se a pokud Ti je třeba, zanech tu na světě balíčky dobra, slovy nebo beze slov.
Ach lidi, vemte si pero a udělejte za vším smutným tečku… Nic víc a nic míň. Slunce se také neptá, zda ráno vysvitne, jednoduše jde, se svou kůži na trh, aby nás mnohé pořezalo žárem, aby nás pak navečer prozměnu zmáčely kapky deště a pak, poštěstí-li se, projdeme se po duze…
Ps: Již píšu knihu, stejného názvu, neboť mne tu život učil, celých 31 let, jak máchat tužkou i perem, abych se tu nebála pospojovat tečky ve svobodné nekonečné přímky…