Život plyne, každou vteřinou, uvědomujeme si to vůbec? Že každý z okamžiků posvátný, každé teď, každé nyní, každá setina tohoto života je jedinečnou kompozicí času, který tu pro nás kdysi dávno
někdo vyměřil… Přesýpací hodiny v jeho dlaních však ukazují stejně, Tobě i mně. Oba tu sedíme s rukama v klíně, oba se tu každé ráno smíme stále probouzet, oblékat se do šatů, vnímat oněch 24 hodin, které nám spravedlivě odměřuje Bůh. Naše cesty jsou nyní různé a přesto, kameny, o které zakopávám já, byly ještě nedávno Tvou vlastní zkouškou. Včera mistrný test z pravdy a dnes, dnes si sepisuji tahák, jak tady nelpět, jak tady plynout, jako tok řeky, ve které se prohánějí ryby. Prý jejich paměť pojme pouhopouhé tři vteřiny. Věděl jsi? Učím se od nich, díky chladné vodě, abych i já natolik silná, ponechala věci jejich vlastnímu proudu, ochraně z nebes, je-li tomu třeba…
Kdysi jsem lpěla na vztahu, lásce, tak moc jsem chtěla někomu patřit, až mi zde k ránu našeptal Bůh, že jediný, komu tady patříme, jsme my, samotní. A když jsem se zlobila, našeptal mi ještě jednu krásnou pravdu: „Až budeš mít opět pocit, že se Ti vzdaluji, to ne já, to Ty jsi se vzdálila mně.“
Učit se promíjet svému egu, učit se jej milovat, položit na misku vah, kdy na levé straně síla duše a srdce, na pravé pak ona životodárná energie ega, jež tu také, do jisté míry třeba. Pouze však tak, aby jazýček vah přesně v půlce.
Taková spousta z nás zde proměňuje ony drahocenné vteřiny v čekání. Na to, až bude zítra lépe, až 
se jednoduše udá zázrak a my najdeme lepší práci. Až se probudíme a naše tělo bude jako z Da Vinciho obrazů. Zítra, zítra, zítra… Kolikrát přešlapujeme mezi dvěma břehy, jeden je jistotou a druhý nečekanou výzvou. Strach, pustit se starého a kráčet. Avšak, jakmile se pustíme vší bezútěšnosti, kolikrát nás sama řeka chytí, obejme každičkou molekulou vody, nechá smočit naše unavené nohy, nese nás, jako ten nejkřehčí dar, odměnou za to, že jsme se přestali bát, ŽE JSME SE ZASLÍBILI ŽIVOTU. ŽE JSME TU VŮBEC ZAČALI VĚŘIT…
Jedna z nejtěžších zkoušek, pustit se stébla a poddat se vodě, věřit, že je tu o mně v každém okamžiku postaráno, vše je tedy dobré, život nás hlídá. A nejen on… Ano, je to zvláštní, hledáme stabilitu v sobě, na oné cestě padáme, abychom opět stanuli, silnější a stabilnější, oporou 33 obratlů z vápníku a fosforu. Onen pocit, kdy běžíme a vůbec nikoho a nic nám netřeba, je neskutečně krásný. Pokojní siláci, mající sebe. Cesty však brzy plny těch, kteří zakoušejí podobné zkoušky, narážíme na ně, snažíme se nevytvářet vazby, nicméně, mnohé z nich není umožněno minout. A tak se zaplétáme, jeden do druhého, v lásce i přátelství, neseme jedno závaží, učíme se věřit, přijímat dlaně, když ty naše od počátku obdělávaly zcela jinou zem. NAUČIT SE VĚŘIT, nechat plynout a nelpět, pokud má onen druhý potřebu odejít, aby obdělával půdu jinde.
Je tu toho taková spousta, každý den, každou vteřinu, miliarda sklíček, ve kterých se shlížíme, abychom v sobě vystavěli chrám, který bude celistvý. Naučme se běžet s hlavou vzpřímenou, naučme se zpomalit, je-li nám to třeba. Kráčejme sami, sami, bez pocitu opuštění, připojí-li se však někdo k nám, naučme se věřit, že z nás v průběhu noci nestrhne přikrývku. A pokud se již jednoho dne rozhodne z naší cesty sestoupit, přijměme vše s láskou, vděčni, protože druhý nám věnoval to nejcennější, svůj čas…
…. Na konci lidského času je smrt. To když se naše mocná energie s láskou vrátí tam, odkud na zem přišla. A když znovu pochopíme, že věčnost je jen nekonečná přítomnost. A když víme, že naše láskyplné vědomí se děje ve věčnosti, zatímco náš život se pomalu odvíjí v čase. Zatím spolu. Tak vás jen prosím buďme spolu. Sázejme a sklízejme. A ne proto, že na konci lidského času je smrt…. MZ