Jsme jako mozaika, seskládána z těch, které nám nepatřilo minout. Každý, úplně každý, kdo projde tímto životem, nám potřebuje něco zanechat. Učí nás pokoře, tichu, základnímu poznání, jež brousí naši duši, lásce k hudbě, lásce k člověku, vtiskne nám dar mistrně uvařené rýži, do které přimíchává rozinky a kari. A onen pokrm nám zachutná natolik, že již pak nikdy nemůžeme jinak. Deníky, které ti druzí nosívají po taškách a které jen tak vytahují, aby psali. To vše si smíme zamilovat. Pěstování baobabů a popínavé vanilky, značení odstavců oranžovými kolečky, věšení prádla tak, že vytváří půlměsíc, modlitbička na dobrou noc, houpání se v hamace… I kdyby se jednalo o zdánlivý, nepatrný nesmysl. Třeba tu ten člověk přišel jednoduše proto, abychom pak ony barevné hamaky rozvěsili na místech, kde jsou stromy právě tak blízko sebe, abychom se směli natáhnout do jejich stínů.
Jak je to tu tolik zvláštní:
…A člověk není živ z diamantu, nýbrž z určitého vztahu mezi diamantem a lidmi. Ani z písku, nýbrž z určitého vztahu mezi pískem a kameny. Ani ze slov v knize, nýbrž z určitých vztahů mezi slovy knihy, ze vztahů, které znamenají lásku, báseň, boží moudrost… (Exupéry)
A pak, jsou tady lidé, kteří našemu životu udávají mnohem hlubší rozměr. Jako by naučili naše kroky znít odrazem těch nejsprávnějších šlápot. Jako když se zadíváme na nebe, abychom z hvězd vyčetli poslání, které tam pro nás zanechal Bůh. Právě a jen onen večer, kdy září jasněji, než dříve. Teprve pak jsme sami sobě pány. Jako když v tichu náhle někdo zazpívá a my otočíme zrak, abychom odložili vše, co netřeba již nést. Přílišné ego a okázalé lpění na něčem, co zde máme stejně jenom půjčeno…
Ti všichni, kteří nás pustili blíž, abychom spoznali vůni jejich duše, co je tu konečně alespoň trošku správně, ti všichni se pak odrážejí v nás, zrcadlí to, co jsme tu kdysi před sebou ukryli, do nejposlednějších záhybů své mysli. Aby nám pomohli odlupovat slupky, pěkně jednu po druhé, jako když loupeme voňavou cibulku. Až na samotnou dřeň. Neb v každém z nás ukrývá se kousek Boha…
A ačkoli pak tito lidé odejdou, když se rozdají v almužny obroušených střípků, nikdy se tu nepoztrácí úplně. Protože obývají onen kousek nitra, který si navždycky poneseme v sobě.
Má teorie mozaiky, je jako když se zde učíme řídit. Umění pomalých kroků, spousta spousta pravidel, kdy první jízdy končí neustálým otáčením klíčku v zapalování, protože zatím nejsme tím, co pevně třímá otěže svého vozu. Protože ještě nenastal onen čas, spousta spousta pravidel, která jsou zatím roztříštěna, jako když začínáme skládat mozaiku a jednotlivé úlomky stále leží bokem.. Jako když sedíme nad první lekcí angličtiny…
Umění pomalých kroků… A po čase, když již zvládáme práci spojky a plynu a klíčkem točíme dle lekce jemnocitu, najednou nabíráme rychlost, najednou přesně víme, co nám zde třeba, abychom byli jedno, s vozem i s těmi, kteří sdílejí tuto rozmanitou Zem. Jejíž duše se živí štěstím lidí…
Jako bys Ty sám zazpíval, navzdory příkazu ticha. Jedeš a uháníš, neb vše se skládá, v obraz, jehož malířem jsi sám, zároveň však ten někdo, který Ti nenaloží víc, než je Ti umožněno nést… A tak, třeba nám tu čekat, dokud nebudeme úplní, jako měsíc, když brouzdá nebem celistvý…