Sedím na břehu řeky, je zima, poslední z lednových dní, zmrzlé vrány rozpouštějí čerň svých křídel v chladných vodách Ostravice. Plyne a teče, navzdory času. Času, který není, který jsme si vymysleli, abychom jím omluvili okoralou kůrku, děti, které odrůstají bílé noční košilce, to, že stárneme, ztrácíme se vzpomínkám, které již pozbyly smyslu a řádu, pokud tedy, vůbec kdy nějaký měly. Občas se ráda zahloubám, navzdory duši, která pak ony pocity zmaru navléká na šňůrku. Jednou mi předá celou korálkovou málu a já? Tak jako tibetský mnich, spočinu svatou trojicí palce, ukazováčku a prostředníku na svých nezvládnutých vteřinách…
Kolik dní tu vůbec smíme zasvětit Bohu a kolik z nich pak sobě? Čím více se přiblížíme, tím více se zároveň jeden druhému vzdálíme. Abychom našli ono laskavé místo, místo, z kterého pak všechno vyvěrá, veškeré vědění a láska, myšlenky, které z rána učešou nebeské hřebeny v žlutavé obilné snopy, jenž ještě včera tančily rozevláté polem. Zatímco na východě kohout plaší svítání, zatímco naše duše stávají se JEDNÍM…
Zmatené směrovky rozmístěné podél cest, neukázněné aleje přezrálých třešní, výmoly a kříže, podivné lpění na příkazu ticha, kdy slova, stejně jako vteřiny, prohrál Bůh v kostkách. Dnes již ví, už nehoří mu steskem tváře, namísto toho, nad kukuřičná pole, rozházel červánky…
A přesto pak o půlnoci rozezní se orloj, poslední z turistů v zeleném absinthu rozpustí svou nejsmutnější lásku a srdce tepe, tepe, jako když klidnou, teplou letní nocí, projede poslední unavený vlak. Pak nadzvedne se závora, ohořelá z jisker, které vytloukány z kolejí. Nebe, jež spí, stejně tak duše světa, živící se štěstím lidí, aby pak bolest, na oplátku, lámala jí vaz. Víš, i ten nejsilnější pilíř v zahradě občas potřebuje podepřít. A mnohdy pak oporu hledá také základ. Poslední z posledních, z lipového dřeva, které kdysi chráněno vrbovými proutky, dřív než je někdo, opracoval v píšťalky.
A přes všechny ony zmatky, kolikrát tu člověku neúprosně dobře, to když odhazuje strach, bolesti a 
ledabylé smutky, aby ulevil té, jež sytí půdu ostřicí. A my, nazí a bosí, přesně jako v okamžiku posledního zrození, dýcháme do zkřehlých dlaní, abychom směrovky otočili k východu. Aby pak konečně zase vyšlo slunce. A všechny stíny proměnilo v zvonkohru, která se rozezní jedním mocným úderem, to když si sebe, konečně začínáme vážit, to když tu z rána odhodíme strach. Pak navzdory tichu a chladné vodě v tůni, necháme za sebou každého a vše, nenechavé snílky, jimž pro samou čerň očí nebylo umožněno spatřit, jak krásná naše duše je.